POZVÁNA DO MIMOZEMSKÉ LODI NA LETNÍM DĚTSKÉM TÁBOŘE a další kontakty s UFO této české svědkyně
POZVÁNA DO MIMOZEMSKÉ LODI NA LETNÍM DĚTSKÉM TÁBOŘE a další kontakty s UFO této české svědkyně
Má pozorování UFO a kontakty s nimi
Případ 111 Projektu Alfa
Znám lidi, kteří se stejně jako já zabývají otázkou: „Proč právě já?“ A na druhé straně znám mnohé další, kteří nic záhadného a neobvyklého v životě neviděli, ač si to upřímně a dlouho přejí. Pak je tu velmi početná skupina skeptiků, kteří nic neviděli a tvrdí, že dokud neuvidí, neuvěří, což je pochopitelné stanovisko. Ti nejzavilejší skeptici pak nevěří žádným svědectvím, fotografiím, filmům, prostě ničemu – a to ani včetně svědectví kupříkladu pilotů a kosmonautů a mají pro to svá racionální a neotřesitelná vysvětlení, ač u případu osobně nebyli a tudíž se mohou jen dohadovat.
Osobně si myslím, že důvody, proč dojde ke kontaktu nebo pozorování jsou různé. Někdo je někdy na správném místě ve správnou dobu a zpozoruje něco neobvyklého. Jiný má tu smůlu, že prožije naopak negativní zážitek (setkání) právě proto, že byl ve špatnou dobu na špatném místě. Jsem přesvědčena, že existuje také nemálo osob, které jsou kontaktovány záměrně a opakovaně. A na závěr tohoto úvodu bych zde ráda zmínila a trochu více rozepsala i o názoru jistého pana Jessupa, který se mi velmi líbí.
Tento muž byl Američan, zajímající se o tajné projekty americké armády a který údajně spáchal podivnou a nikdy pořádně nevyšetřenou sebevraždu v okamžiku, kdy jel k příteli s tajným materiály, které mu chtěl ukázat. Tento muž se velmi zabýval v Americe dosti známým a probíraným experimentem – jenž probíhal už za druhé světové války – a sbíral o něm svědectví přímých účastníků.
Ve válečných letech usilovala americká armáda o to, učinit své loďstvo neviditelným pro nepřítele (tehdy hitlerovské Německo). Terčem pokusu se stala loď amerického námořnictva Eldridge, bohužel i včetně lidské posádky. Vycházelo se při něm z Eisteinovy teorie pole a ze zkušeností Nikoly Tesly, který se na přípravách rovněž osobně podílel. Varoval však, že je pokus předčasný a může ohrozit lidskou posádku, dokonce první pokus, který sám vedl, raději sabotoval a byl proto odvolán. Následující pokus bez jeho účasti byl úspěšný ve smyslu zneviditelnění lodi i posádky, avšak dopadl naprosto tragicky pro celou lidskou posádku nacházející se na lodi.
Toto zajímavé téma však musím opustit a vrátím se k panu Jessupovi, který svědectví přeživších z tohoto pokusu shromažďoval a chystal se zveřejnit a byl proto umlčen. Tento muž si totiž položil stejnou otázku jako já a jako mnozí jiní lidé na celé naší planetě. Proč někdo třeba i poměrně často vídá na nebi to, co nazýváme souhrnně zkratkou UFO a nebo se dokonce dostal do přímého kontaktu a druhý nikoli? Jessupova odpověď mě velmi zaujala. Pan Jessup tvrdí, že kontaktován může být buď člověk, který sice ještě není probuzený (ve smyslu duchovním) a je plně ponořen do materialistického nahlížení světa, ale má se něco naučit, něco pochopit a s něčím pomoci. A proto byl vybrán ke kontaktu, kupříkladu jde o vědce, spisovatele apod.
Především však se dočkají různých pozorování a vůbec zážitků všeho druhu lidé otevření duchovnímu nahlížení světa a nás v něm. Tedy lidé vnímaví k druhým, přírodě, empatičtí, soucitní a s nepřebujelým egem. Lidé, kteří se více cítí být spojeni s ostatními a s naší planetou. Zkrátka ti, co nemyslí především sami na sebe. Pan Jessup udává jednoduché příklady z běžného života, jak lze upozadit své ego a víc se propojit s druhými. Kupříkladu jedete v koloně po hlavní silnici a z boční ulice se marně snaží zařadit řidič do hlavního proudu vozidel. Nikdo před vámi ho však nepustí. Vy mu dáte možnost se zařadit a možná vás při tom zahřeje i jistý pocit lidské sounáležitosti. A to je ten moment. Takže pracovat na sobě v tomto směru může opravdu každý. Ale určitý charaker a citovost si neseme s sebou už stejně od narození, něco je prostě dáno. Tak takovému typu lidí je dle pana Jessupa dáno být častěji svědky nejen např. pozorování UFO, ale i jiných tzv. paranormálních aktivit. Malá vsuvka, tzv. metafyzika je podle vyjádření mnoha kontaktérů z celého světa vlastně tou správnou fyzikou, což tušili už i Hilterovi vědci.
«
Letní tábor v Německu
A teď k tomu, co potkalo mne samotnou. Svůj první příběh jsem už dříve sepsala a také odvyprávěla na videu zde na stránkách české exopolitiky.
Video se svědkyní Ivou Jelínkovou na téma návštěva mimozemské lodi v dětství – zde:
https://www.exopolitika.cz/svedectvi-zena-z-okoli-prahy-fyzicky-vzata-na-palubu-disku-926-min/2486
Stručněji ho zopakuji. Bylo mi 13 let (rok 1975) a odjela jsem na dětský letní tábor do tehdejšího východního Německa (NDR) k jezeru Schwielochsee. Na konci pobytu jsme při hrách a soutěžích a za horkého slunného počasí zpozorovali šikmo od nás asi ve výši, v jaké se běžně pohybují vrtulníky, stříbřitě se lesknoucí disk se světly po obvodu. Stál bezhlučně a nehnutě po velmi dlouhou dobu na jednom místě. Poté se opět bez jakéhokoliv hluku přemístil zajímavým manévrem – opsal ve vzduchu písmeno Z a zase se zastavil a dlouho, celé hodiny stál na místě. Dnes si říkám, že to byla jasná demonstrace-podívejte, jsme tady. Viděl to celý tábor, české i německé děti i vedoucí. Do ruky se mi dostal na chvíli i dalekohled, takže jsem ten létající talíř viděla dost zblízka. Foťák jsme u sebe nikdo neměl a mobily tehdy v sedmdesátých letech byly věc neznámá.
Talíř vydržel nad námi (tedy přesněji nad blízkou loukou) viset až do úplného setmění a když jsme šli před desátou večer spát, stále ještě stál na svém místě a jeho barevná světla zářila. Vzpomínám si, jak se mi nechtělo jít do chaty a divila jsem se, že to ostatní nezajímá tak jako mě. Všichni usnuli. Nevím, zda jsem usnula i já, spíš mi přišlo, že ne, obvykle usínám mezi lidmi vždy poslední. Vtom se otevřely dveře a v nich stála mladá světlovlasá žena a vyzvala mě, ať jdu s ní.
Myslela jsem si, že je to německá vedoucí, kterou neznám a něco po mně chce, tak jsem šla. Naše chata byla na kraji louky. Šly jsme vedle sebe travou přes louku směrem od tábora. Louka už byla vlhká od rosy a mně to máčelo pyžamo. Žena či dívka zaznamenala evidentně mé myšlenky, protože mi vzápětí nabídla ruku a jak jsem ji chytila, najednou jsme kráčely (nebo se nějak pohybovaly) nad loukou, prostě jen kousek nad mokrou travou. Dostaly jsme se na druhý konec louky, kde stál onen létající talíř, který jsme všichni ve dne pozorovali, a my vystoupily dovnitř.
Za půlkruhovým řídicím pultem, před nímž bylo rovněž do půlkruhu okno s výhledem ven, seděl muž rovněž světlé pleti i vlasů, tzv. nordického typu, mladšího věku. Vyzval mě, ať přistoupím blíž a ukázal mi řídicí pult. Za sebou jsem zaregistrovala další dvě děti asi v mém věku (bylo mi necelých 13 let) a s nimi tam stál ještě jeden člověk z posádky. Říkám člověk, protože se od nás nijak nelišili, byli jen takoví hezcí, zdravě vypadající a světlovlasí.
Ty dvě děti se asi bály, nevím, proč se nešly podívat dopředu jako já. Já vyrůstala na letišti, kde pracovala moje maminka, tak mi to ani nepřišlo divné, sedávala jsem pilotům na klíně i během letu, tenkrát nebyla žádná bezpečnostní a protiteroristická opatření jako dnes. Ten člověk u řídicího pultu mi nabídl, že se můžeme proletět a já souhlasila. Dokonce jsem na panelu mohla něco zmáčknout, nějaké tlačítko. Vznesli jsme se jen trochu, viděla jsem světla okolních obcí pod námi. Pak mé vzpomínky byly utnuty.
Další následující vzpomínka byla, že už ležím na svém lůžku v chatě a dívám se ven – v ten okamžik byla stěna chaty průhledná, jako by tam vůbec nebyla. Pak jsem se probudila až ráno. Měla jsem však ještě vlhké nohavice od pyžama.
Pamatovala jsem si pouze, že do chaty vstoupila jakási „německá vedoucí“, ale dál už nic. Ptala jsem se dětí z chaty, zda ji také viděly, ale nikdo nic neviděl ani neslyšel. Poté jsme se balili na cestu domů z tábora do Čech. Marně jsem hledala své náramkové hodinky. Nakonec se našly na prvním stolku u dveří u někoho jiného a byly rozbité, nešly. Ostatní děti se vehementně bránily, tvrdily, že se jich nikdo nedotkl a očividně byly z mého nařčení dotčené. Vím, že jsem se pak cítila cestou domů v autobuse divně, byla jsem zaražená a neustále držela po celou dobu cesty do Čech rozbité hodinky v dlani.
«
Dva měsíce na nebi
Uběhla řada let. Zážitek jsem pustila zcela z hlavy. Žila jsem běžný život, studovala, vdala se, měla dítě, chodila do práce. Bylo mi kolem 27 let, když jsem zažila druhou nezvyklou příhodu. Bylo opět léto a já spala s partnerem na dvoulůžku u zdi. Bydleli jsme v rodinném domě v Praze, docela blízko centra. Náhle mě něco probudilo, nechápala jsem co, protože se mi nechtělo ani na záchod, nic mě nebolelo a žízeň jsem také necítila. Pohlédla jsem k oknu a uviděla v okně dva měsíce v úplňku. Okno bylo klasické, uprostřed rozdělené dřevěným rámem s klikou na otvírání. V každé tabuli okenního skla byl jeden měsíc! Promnula jsem si oči, zda nemám rozostřené vidění. Měsíce tam byly pořád dva. Přelezla jsem tedy přes manžela ven z postele (spala jsem u zdi) a šla k oknu. Přitiskla jsem tvář až na sklo, ale měsíce tam byly stále. Pořádně jsem si je prohlížela. Jeden byl světlejší a měl na sobě viditelné krátery. Tak to byl opravdu Měsíc. Druhý kotouč byl nepatrně menšího průměru a byl víc do oranžova a krátery na něm žádné vidět nebyly. Rozhodla jsem se vzbudit manžela, ale spal jako zabitý a nebyl vůbec k probuzení. Začala jsem uvažovat, kde mám vlastně foťák, že bych to mohla vyfotit. A v ten okamžik jsem ucítila telepatickou komunikaci.
Tenkrát jsem to ještě nechápala, ale dnes jsem si jistá, že šlo o čistou telepatii. V hlavě jsem uslyšela či spíš ucítila (?) pokyn, ať nic nedělám a jdu si lehnout a spím. Nebylo slyšet zvuk hlasu, ale přesto to bylo jasné cizí sdělení, které jsem vnímala přímo do mozku a to ve své mateřštině. Zpětně si říkám, že telepatie je jen jedna a netýká se žádného jazyka, že je univerzální a chápou ji všichni stejně. Jde z mozku do mozku. Těžko se to popisuje, je to taková zkratka v komunikaci. Žádní tlumočníci netřeba. Je to nadřazeno všem jazykům pozemským i mimozemským, mám ten pocit. Jsem tvor zvídavý a normálně by mě nikdo a nic nepřinutilo jít si lehnout. Měla jsem v plánu to pozorovat, dokud to nezmizí. Ale najednou přišel pokyn a já jako stroj hned šla, lehla si a v tu ránu spala. Ráno jsem si ale vše pamatovala přesně.
«
Následující prožitky, pozorování UFO
Uběhla opět řádka let, kdy jsem se konečně pod vlivem druhého zážitku začala zajímat o UFO a vše s tím spojené. A pak, víc jak třicet let po prvním zážitku z dětství, se mi začaly vybavovat vzpomínky. Spontánně, jako jednotlivé útržky vzpomínek, se mi skládaly jako puzzle, až se v poměrně krátkém čase maximálně jednoho měsíce seřadily do ucelené vzpomínky. Do té doby jsem si pamatovala z dětského tábora pouze všeobecné pozorování talíře ve dne i večer a pak příchod neznámé vedoucí v noci. Nic víc. Najednou, po tolika letech, se mi kompletně vybavilo pokračování, aniž bych o to usilovala, přišlo to spontánně samo. Jediné, co mohlo být a možná i bylo spouštěčem vzpomínek po tolika letech, byl můj zvýšený zájem o UFO literaturu a snímky létajících talířů, které mi můj zážitek z dětství připomněly.
Tyto zážitky mě vedly k tomu, že jsem hledala vysvětlení a pochopení, až jsem se dostala mezi české exopolitiky a dozvěděla se, že nejsem žádnou výjimkou ani v českých poměrech. Od té doby se problematice UFO, ale i problematice jiných, pro někoho paranormálních jevů, věnuji víc. A jako by to vše ve mně spustilo i další zážitky a prožitky. Opakovaně jsem viděla na nebi děje, které nelze připsat letadlům ani družicím či satelitům. Viděla jsem náhle se rozsvítit hvězdu a poté zhasnout – stále na stejném místě. Opakovaně v průběhu několika let. Viděla jsem temně rudý a značně široký předmět se stejně rudým hořícím krátkým ohonem proletět nad hlavou ve výši přibližně shodné s drahami letadel. Zažila jsem pronásledování dopravního letadla malým kulatým světelným bodem.
Jeden zážitek na mne zvlášť zapůsobil. Před několika málo lety jsem jela domů autem a jako by mi někdo dal do hlavy náhle pokyn: „Dívej se na nebe, dívej se na nebe.“ Bylo to tak silné, že jsem se, ač jsem právě řídila, snažila dívat předním sklem. Byla už tma, právě se setmělo. Něco mě hnalo rychle dojet domů. Doma jsem ani nezaparkovala auto a proběhla domem, sotva pozdravíc svou rodinu, do zahrádky, kde je lépe vidět na hvězdy bez rušivého pouličního osvětlení. Sotva jsem se zastavila a rozhlédla, spatřila jsem v obrovské výšce mezi hvězdami letět malé bílé světlo. Hned jak jsem na ně zaměřila svou pozornost, rozzářilo se do velkého bílého mlhovinového kruhu a já měla pocit, jako by na mě někdo volal: „Ahoj, zdravíme tě.“ A v duchu jsem „jim“ odpověděla rovněž pozdravem. Poté se světlo pomalu utlumovalo a zmenšovalo svou záři, až naprosto a definitivně pohaslo. Dokud jen trochu svítilo, bylo vidět, že se objekt stále pohybuje, byl ale hrozně vysoko. Nemyslím, že šlo o družici ozářenou sluncem, protože ten druh světla, ta bílá obrovská mlhovinová koule a její pomalé utlumování tomu neodpovídají. Předmět, na němž se blýská nebo zableskne slunce, jsem viděla vícekrát a je to něco zcela jiného. A tady jsem vnímala, že mě něco doslova nutí se podívat. I ten pozdrav jsem vnímala.
«
Sny
Další věcí jsou sny. Mohou být různé. Bláznivé, většinou zmatené, také noční můry. Některé sny se opakují stále stejně a těm je asi třeba věnovat více pozornosti, něco nám sdělují. Jsou i vizionářské sny, kdy se nám zdá o něčem, co se později stane. Pár už jsem jich také měla a člověku je pak všelijak, když si to uvědomí. Jsou též sny, kdy si do největších podrobností člověk vše pamatuje, cítí v nich i po jejich skončení fyzické pocity, bolest, závrať, strach atp. Až si člověk říká, zda to byl vůbec sen. Několik takových jsem měla. Často jsem v nich byla na školení, školili nás lidé, kteří ale nebyli ze Země. Učili nás i paranormálním schopnostem. V jednom ze snů to bylo vznášení se a létání. Jindy ovlivňování dějů myslí a telepatie.
V dalším snu jsem se dostala červí dírou do minulosti, nejspíše do třicátých let minulého století. Sen začínal tím, že jsme byli (opět!!) tři lidé, seděli jsme uvnitř v oválné místnosti létajícího talíře při tlumeném osvětlení v řadě vedle sebe a žena v přiléhavém overalu nás instruovala, jak si správně zapnout bezpečnostní pásy (spíš konstrukci). Pak se s námi sedadla otočila ode zdi do středu místnosti, zatímco naše instruktorka ustoupila někam do pozadí a před námi se zprůhlednila část stěny a my se rozjeli. Připomnělo mi to horskou dráhu z pražské pouti, stejně se mi zhoupnul žaludek, když „červí díra“ klesla a my se v plavidle rovněž zhoupli. Prolétali jsme poměrně dosti úzkou červí dírou (tunelem) takové cihlově nahnědlé barvy, jejíž vnitřní stěny připomínaly vnitřek lidského střeva. Trvalo to jen krátce a už jsme stáli. Dostali jsme se do místnosti domu, do kanceláře jakéhosi notáře či advokáta, kde čekal utrápený, ošuntěle oblečený muž. Oknem jsem viděla vnitroblok starých činžovních domů. My tři byli předem instruováni s nikým nemluvit, nezastavovat se a hned jsme prošli do další místnosti, která byla kupodivu zařízena supermoderním nadčasovým, barevným nábytkem, což byl kontrast k té kanceláři hned vedle s utrápeným mužem a starým dobovým nábytkem. Zde jsme dostali opět nějaké školení, které si nepamatuji a pak se vrátili stejnou cestou přes starou místnost k plavidlu. Tím sen končí, cestu zpět si nepamatuji.
V dalším snu jsme byli my lidé (ze Země) shromážděni ve velké hale, vypadalo to jako nějaký kongresový palác. Báli jsme se, věděli jsme, že venku přistávají UFO. Nechtěli jsme, aby se dostali dovnitř k nám. Ale oni se najednou objevili mezi námi, zhmotnili se uprostřed nás. Byli to vysocí lidé, uklidňovali nás, že se nemáne čeho obávat a opět nás začali školit v určitých schopnostech.
Někdy jsem se ráno probudila a měla pocit, že mám hlavu nabitou vědomostmi, ale byly totálně zablokovány, jen jsem věděla, že jsem někde byla zase „na školení“.
«
Typická kamufláž: obraz sovy
Mám ještě další fyzický zážitek ve spojitosti se „snem“. Spala jsem a zdály se mi takové ty normální, pomotané běžné sny, když najednou jako když utne. Jako když na přístroji zmáčknete stop. A pak zase bezslyšný, telepatický hlas. Říkal mi: „Dobrá, my ti to tedy řekneme, ale nesmíš se bát“. Zavrtěla jsem hlavou, že se bát nebudu, že to tentokrát zvládnu. V ten moment jsem cítila brnění vycházející z hrudi a rozšiřující se do celého těla. V témže okamžiku se však ve vedlejším pokoji probudil můj syn a chystal se vejít do mého pokoje. Brnění přestalo a mě to hodilo z výšky zpět na postel. Naprosto jasně jsem citila smýknutí do strany a dopad na postel snad nejmíň z půl metru. V ten okamžik se mi před očima objevila sova. Hlava sovy s tmavýma očima. A já rovněž telepaticky povídám, že tímhle rohlíkem mě neopijou. Sova v tu ránu zmizela a přede mnou se objevila hlava sivě šedobílého mimozemšťana s dlouhým tenkým krkem. A vtom do pokoje vstoupil syn a tím vše skončilo. Mimochodem i synovi se občas zdá o UFO, ačkoli o nich nic nečte ani nesleduje a jednu noc jsme měli oba naprosto totožný sen, v němž jsme se stali pozorovateli UFO na nebi.
V posledních dvou letech jsem zažila i pár jiných zážitků s ufologií nesouvisejících, ale stejně neuvěřitelně působících, které lze jednoznačně přiřadit do kolonky „paranormální zážitky“ a šlo v tomto případě o kontakty či pozorování související s již zesnulými osobami. Ale to už sem nepatří a nebudu to proto rozvádět. Jen tím chci říci to, že i člověku jako já, který vyrostl v ateistické a technicky vzdělané rodině, pokud připustí, že doopravdy existují věci mezi nebem a zemí a pokud se otevře novým myšlenkám a možnostem, se pravděpodobně otevřou i pomyslné dveře kamsi jinam a začnou se dít věci….:-)
Text pro Českou exopolitiku: Iva Jelínková – 1. září 2016
«
Více ve videu zde:
https://www.exopolitika.cz/svedectvi-zena-z-okoli-prahy-fyzicky-vzata-na-palubu-disku-926-min/2486
Další případy Projektu Alfa zde:
2 Komentáře
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
U kontaktů s mimozemšťany je rozhodující, zda existují hmotné důkazy. Zdo to jsou třeba ty mokré nohavice od rosy a rozbité hodinky. Subjektivní vjemy mohou být jen vnucené (mimikry) cizí inteligencí. Ve většině případů je obtížné rozhodnout, zda vjemy svědků byly reálné.
Mokré nohavice od pyžama a rozbité hodinky už něco určitě napovídají. Pakliže vidělo objekt tolik lidí, kteří se ani nemodlili, ani nic nevyhlíželi, ale naopak byli ze své činnosti tímto úkazem vyrušeni, nepůjde ani o žádné vytržení natož nějaký stav změněného vědomí. Prostě to tak proběhlo.:-)