Milton William Cooper

Milton William Cooper

 

 M. William Cooper při běžné pobřežní hlídce

Odešel jsem z letectva za zásluhy v roce 1965. V prosinci téhož roku jsem vstoupil do námořnictva.

Geronimo a já jsme začali s nikdy nekončícím úkolem prohledávání horizontu od přídě lodi k její zádi. Znovu a znovu s krátkou pauzou pro oči a chvilkou poklábosení. Požádal jsem Ensign Balla, aby nám zavolal pro nějaké kafe. Když se naklonil přes 1MC (komunikační nástroj, používaný na námořních lodí), pozvedl jsem svůj dalekohled k očím a to právě včas, abych zahlédl obrovský disk, jak se zvedl zpoza mořské hladiny. Kolem ze vzduchu kapala voda, zatočil se kolem své osy a zmizel v mracích. Moje srdce divoce bušilo. Snažil jsem se mluvit, ale nemohl jsem; pak jsem si to rozmyslel a rozhodl se, že o tom nechci s nikým mluvit. Viděl jsem létající talíř o velikosti letadlové lodi, který se vynořil z oceánu a vletěl do mraků. Rychle jsem se rozhlédl kolem, zda to viděl ještě někdo další. Ensign Ball stále mluvil v předklonu do 1MC a objednával to kafe. Geronimo se díval někam dolů na záď pravoboku. 

Ocitl jsem se ve velkém rozporu mezi svými služebními povinnostmi hlásit to, co jsem viděl, a tím, že kdybych to ohlásil, nikdo by mi nevěřil. Když jsem se díval na oceán, viděl jsem jen oblohu, mraky a vodu. Jako kdyby se nic nestalo. Skoro jsem si myslel, že jsem snil. Ensign Ball se napřímil, otočil se na Geronima a řekl, že to kafe je na cestě. Podíval jsem se zpět na to místo asi 15° od přístavu a asi 2-1/2 námořních mil daleko. Nic, ani náznak toho, co se stalo.

„Ensign Balle“, řekl jsem, „Myslím, že jsem něco viděl asi 15° od přídi naší lodi, ale ztratilo se to. Můžeš mi pomoci prohlédnout tuto oblast?“ Ensign Ball se otočil a zvedl k oku dalekohled. Nevěděl jsem, co dál k tomu dodat, ale Geronimo mě slyšel a otočil se. Měl rád, když něco narušilo naši monotónnost.

Právě jsem zvedal z hrudi dalekohled, když jsem to viděl. Obrovský talířovitý objekt vyplul z mraků, prudce klesl a stlačil vodu před sebou, otevřel díru v oceánu a zmizel z dohledu. Bylo to neuvěřitelné. Tentokrát jsem to viděl na vlastní oči, bez dalekohledu a jeho velikost byla úžasná. Ensign Ball se otočil a podíval se přímo na mě s tím nejnevěřícnějším pohledem, jakého byl schopen, a řekl nízkým hlasem: „Tohle se stalo při mé hlídce!“ Zase se rychle otočil, přepnul na ruční ovládání a do 1MC zakřičel: „Kapitán na můstek. Kapitán na můstek.“ Dodatečně znovu stiskl vypínač a zakřičel: „Doneste někdo nahoru foťák!“

Kapitán vyšplhal po žebříku s kormidelníkem v patách. Hlavní kormidelník Quintero měl lodní 35mm kameru, která se mu pohupovala na krku. Kapitán stál trpělivě, zatímco Ensign Ball popisoval, co viděl. Přeletěl nás pohledem a my oba pokývali na znamení souhlasu. To bylo pro kapitána všechno. Zavolal sonar, který během rozrušení ohlásil kontakt pod vodou při stejném azimutu. Kapitán do 1MC oznámil: „Tady kapitán. Přebírám navigaci.“ Odpověď přišla okamžitě od kormidelníka: „Ano, pane.“ Věděl jsem, že kormidelník předá jeho rozkaz do dispečinku, tedy že kapitán osobně přebírá kontrolu nad lodí. Také jsem věděl, že tento rozruch pravděpodobně prolétl celou lodí.

Kapitán zavolal dolů a nařídil někomu, aby pozorně sledoval radar. Jeho rozkaz byl okamžitě uposlechnut. Když pět z nás stálo na palubě a civělo na moře, vystoupala pomalu z vody stejná loď nebo přesně stejná, ve vzduchu se otočila, naklonila se do určitého úhlu a zmizela. Koutkem oka jsem viděl velitele, jak dělá snímky.

Tentokrát jsem měl tři snímky, ze kterých lze vyvodit závěr. Byl to kovový stroj, o tom nelze vůbec pochybovat. Bylo to pod inteligentní kontrolou, tím jsem si zcela jist. Mělo to matnou barvu, něco jako šedavý cín. Nevydávalo to světla, žádnou záři. Myslím, že jsem zahlédl nějakou řadu toho, co vypadalo jako okna, ale tím si jistý nejsem. Radar ohlásil kontakt na stejném azimutu a podal nám rozmezí 3 námořních mil. Byl na pravoboku, pak se letoun pohyboval obecně směrem, kterým jsme směřovali i my. Opakovaně jsme sledovali, jak tento podivný letoun znovu vstupuje do vody a pak, následně na to, vystoupá do mraků znovu a znovu, dokud konečně nezmizel nadobro. Celá epizoda trvala asi 10 minut. 

Než kapitán opustil můstek, vzal si od velitele kameru a instruoval každého z nás, abychom s nikým nemluvili o tom, co jsme viděli. Řekl nám, že tento incident byl tajný a abychom o tom nediskutovali, ani mezi sebou. Příkazu jsme uposlechli. Kapitán a velitel opustili můstek. Ensign Ball přistoupil k 1MC a stiskl přepínač automatického ovládání a oznámil: „Tady Ensign Ball. Kapitán opustil můstek. Přebírám navigaci.“ Jako odpověď se rychle ozvalo: „Ano, pane.“ 

Těm z nás, kteří byli svědky UFO, nebylo dovoleno vyjít na břeh po našem zakotvení v Pearl Harboru. Dokonce i těm z nás, kteří neměli službu, bylo řečeno, že musejí zůstat na palubě. Asi po dvou hodinách přišel na palubu nějaký velitel z úřadu námořní rozvědky. Šel rovnou do kapitánovy kajuty. Zanedlouho nato na nás zavolali, abychom čekali ve spojovacím průchodu kapitánových dveří. Ensign Ball byl zavolán jako první. Asi po 10 minutách vyšel ven a šel rovnou do noclehárny. Já byl další.

Když jsem vstoupil do kajuty, držel ve svých rukou velitel moje záznamy. Chtěl vědět, proč jsem odešel od letectva a vstoupil do námořnictva. Řekl jsem mu celý příběh a on se zasmál, když jsem řekl, že jsem se přesunul k námořnictvu ze strachu z chronické mořské nemoci, tady se mně špatně nedělalo. Náhle jeho maska v obličeji poklesla a podíval se na mě zpříma a rovnou do očí a zeptal se: „Co jste tam venku viděl?“

„Myslím, že to byl létající talíř,“ odpověděl jsem.

Ten muž se začal viditelně třást a vykřikoval na mě sprosťárny. Vyhrožoval, že mě nechá zavřít po zbytek mého života. Myslel jsem, že snad řvát nepřestane, ale náhle jak začal, tak také skončil. Byl jsem zmaten. Zodpověděl jsem mu otázku pravdivě; přesto mi vyhrožoval vězením. Nebál jsem se, ale jistý jsem si tím také nebyl. Usoudil jsem, že raději naberu jiný kurz. Osmnáct let se svým otcem a čtyři roky v Air Force mě něčemu naučily. Číslem jedna bylo, že důstojníci prostě neztrácejí kontrolu, jako tady. Číslem dvě bylo, že pokud moje odpověď vyvolá výbuch, pak další věcí z mých úst bude raději něco zcela jiného. Číslem tři bylo, že jeho reakce byla aktem zdvořilosti, abych došel přesně ke stejnému závěru.

„Tak začneme znovu,“ řekl: „Co jste tam venku viděl?“

„Nic pane,“ odpověděl jsem: „Neviděl jsem tam žádnou zatracenou věc a budu rád, když odsud vypadnu, jakmile to bude možné.“

Úsměv se rozhostil na jeho tváři a i kapitánovi se ulevilo. „Jste si tím jistý Coopere?“, řekl. „Námořnictvo potřebuje muže jako jste vy. Dostanete se u námořnictva daleko.“ Pak mě požádal, abych si přečetl pár papírů, kde se všude říkala ta samá věc pouze jinými slovy. Četl jsem, že pokud budu mluvit o tom, co jsem viděl,… že bych mohl dostat pokutu 10 000 dollarů a být uvězněn až na 10 let nebo obojí. Navíc bych přišel o veškerý plat a finanční podpory. Požádal mě, abych podepsal kus papíru, kde se uvádělo, že rozumím zákonům a opatřením, že jsem právě četl vládní ochranu tajných informací vztahující se na národní bezpečnost. Podpisem souhlasím, že s nikým nebudu v žádném případě mluvit o informacích týkajících se onoho incidentu. Pak jsem dostal odchod, a řeknu vám, že jsem byl zatraceně rád, že jsem odtamtud vypadl.

Krátce po tomto incidentu jsem byl od ponorkového loďstva uvolněn. Přeložili mě na USS Tombigbee (AOG-11). Byl to ropný tanker. Byl nebezpečnější než ponorky. Kapitán byl blázen a posádka byla kombinací idiotů a podivínů. Jednou jsem musel tasit svou pistoli, když jsem byl poddůstojníkem hlídky, abych zabránil napadení jednoho důstojníka jistým námořníkem.

 

Milton William Cooper 

 

Zpracoval: Karel Rašín

 

Poprvé zveřejněno 30.05. 2012 na webu www.exopolitika.