Problém skepse a naivity

Problém skepse a naivity

Článek otevřen pro vás:

Nemohu si odpustit pohroužit se na chvíli do dvou táborů, které proti sobě nesmiřitelně stojí a učinit jakousi studii. Na jedné straně stojí důvěřivost bez důkazů – a na druhé materialistická skepse. Zajímavé toto pojednání bude v tom, že si povšimneme těchto dvou protipólů na pozadí Jungova psychologického diagramu funkcí.

«

Kdo to byl C. G. Jung?:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Gustav_Jung

«

Subjekt 1

Důvěřivý naivec se nachází v krajním extrému. Jeho problém vyplývá z podhodnoceného ega, tedy ze silné nedůvěry ve své schopnosti. Jeho prioritní funkcí je intuice – a jeho protilehlá funkce vnímání se tím dostává do méněcennosti. Jinak řečeno je vytěsněná. Nehodnotí fakta, nepozoruje detaily, chybí systém, řád, postrádá pevnou půdu pod nohama. Je tísněn realitou věcí, jeho racionální funkce myšlení má jen zběžné rysy. Je to problém sekt a církví, také jedinců se slabým sebevědomím. Jelikož se jeho zesílená intuice nalézá v krajně iracionální části, problémem se stává nekritické vnímání, čímž stoupá slepý obdiv. Většinou se nevědomě identifikuje s archetypem Velkého spasitele. Utkvělá představa někam patřit, někam se zařadit, v něco věřit, aby takzvaně život dostal smysl. Často se tu dozvíte oblíbený slogan „člověk musí v něco věřit.“ Vesměs nehovoří rozumně; často afekt, obhajoba dogmat je zde ve velké oblibě. Rys fanatismu je zde spatřován v jisté vehemenci, s jakou jsou schopni nereálné představy platonicky zastávat, což někdy vede až do krajnosti. Většinou se nad jinými názory zavírají oči nebo jsou ti, co nesouhlasí, považováni za nepřátele. Dokonce pro určité takové jedince zlidověl i ryze český výraz „sluníčkář“.

Psychologicky řečeno jsou to představitelé dětské role. Jsou podvědomě nuceni neustále zpochybňovat své názory, a pokud v dětství trpěli zábranami, trpí jimi i v dospělém věku. Prožívají vše jako opakování. Podřídí se tomu, co ostatní chtějí, přičemž je neustále pronásleduje pocit viny, a to jak ze životních nezdarů, tak i z toho, že jako dítě u rodičů neuspěli. Pocit viny pak v praxi znamená nejistotu o sobě, o svém životě, o své roli ve společnosti apod. Tato situace volá po nějakém spasiteli, soudci, vůdci, který by rozhodoval za ně. Tím se ocitají v roli hříšníka, viníka, jsou zbaveni samostatného úsudku a chtějí, aby za ně rozhodovali „rodiče“ – reprodukují své pocity z minula. Stojí tu podhodnocené ego a regrese do minulosti.

Do jisté míry je to nevědomé hledání ideálu (trauma z dětství). Avšak když se něco stane ideálem, znamená to, že někde musí existovat nějaký nedostatek, jinak by se to totiž ideálem nestalo, nýbrž by to bylo něčím samozřejmým. Proto se zábrany, které způsobily trauma, kompenzují hledáním zidealizovaného mýtu, tedy opět „rodičů“. Ti, kteří trpí paradoxem ideálu, pak mají výrazný sklon přitahovat iracionální autority a naivně je vyznávají.

Stav vyhroceného pozitivizmu však zatlačuje do vnitřku agresivitu. Tou disponuje každý člověk jako zděděným instinktem, a kapacita agresivity se pak individuálně liší. Zadržovaná agresivita může mít na krajního pozitivistu či pacifistu apod. devastující vliv. V hraničních situacích může propadat v hysterickou paniku. Výron agresivity pak může být nekontrolovatelný.

Carl Gustav Jung – švýcarský lékař a psychoterapeut. Inspirace pro tento článek.

«

Subjekt 2

Materialistický skeptik se nachází také v krajním extrému. Jeho problém spočívá v nadhodnoceném egu, tedy v přehnané sebejistotě. Prioritní funkcí je zde myšlení, potlačenou funkcí cítění. V myšlení jsou často nedostižní, ale v cítění slabí. V obou případech našich subjektů jde o krajní stavy a v obou případech dochází k nekonstruktivní kritice.

Skalní skeptik se nevědomky identifikuje s archetypem Velkého učence a murdce. Tímto šalamounovým komplexem často trpí lidé zatížení tituly, doktoráty a mnozí z akademické půdy. Bývají zdatní v debatách, dobře mluví, komunikace je na inteligentní úrovni. Rys fanatismu zde však spočívá v neústupnosti a přehnaném důrazu na svou výlučnou vědeckou pravdu. Je tu mylná domněnka, že si svým „vzděláním“ vyhrazují právo jediného kvalifikovaného hodnocení. Uzavírají se do vlastní víry – staví chrám vědy.

Ve skutečnosti důvodem k tomuto nekritickému počínání jsou zasunuté pochybnosti o výlučné pravdě vědy. Ve vědecké komunitě se podporují a vědeckými tituly dokazují navzájem své pravdy, čímž se ještě více potlačují pochybnosti a dochází k logické mystifikaci. Sbírá se pouze vědecké alibi. Snaha zapuzovat, cenzurovat a odhánět „jejich vědou“ nepotvrzené obory (astrologie, homeopatie, ufologie apod.), to jsou příznaky vznikající neurózy, která na povrch z nevědomého obsahu vyplavuje strach. Hyperkritické soudy a naprostá absence snah „tabuizované“ obory vyvrátit právě jejich studováním – zde je zasunuta hrůza, že by současná věda mohla být v něčem mámením. Tak se hasí obava nad ztrátou „smyslu života“. Chybí zde nadhled cítění. Extrémní skepse je zrcadlení vnitřních pochybností o pravdivosti, a paradoxně tabuizované alternativní názory vytvářejí „zakázanou vědu,“ která tím opět paradoxně získává oblibu.

Na obou stranách se jak iracionální kritikou (naivisty), tak hyperkritikou (skeptika) pouze hasí skryté pochybnosti. V obou případech jsou nám sdělovány neměnné závěry: Subjekt 1 – Bůh je. V Bibli je psáno, že… × Subjekt 2 – Časopis Nature napsal, že… Profesor Vopička zjistil, že…

Můžeme říci, že vědecké myšlení, tak jak je extrémistickým skeptikem prezentováno, vykonává „dozor“ nad myšlením „nekvalifikovaným“ vědou, které není podloženo důkazy. (Ostatně i slovo důkaz má z filosofického pohledu vrtkavou povahu, neboť právě sděluje závěry, konečná stanoviska. Je to tečka za větou. Každý důkaz by měl v sobě skrývat i alternativu. Pokud ne, je pak časově omezen a podléhá dalšímu vývoji v procesu objevování.)

Tito lidé pak mají sklon se ztotožňovat s představitelem rodičovské role. Bezděky se domnívají, že jejich subjektivní měřítka vědy jsou závazná pro všechny ostatní. Pokládají svá osobní kritéria za nadosobní a činí z nich obecně platné normy a obecně sdílené pravdy. Vzít na sebe rodičovskou roli znamená zachovat si převahu. Své vlastní zábrany kompenzují tím, že dávají najevo o co jsou dokonalejší a vědecky „vychovanější“ než ti, kteří se v důsledku své nedokonalosti ocitli v roli dítěte. Většinou nedokáží projevovat svou přirozenost a zahrazují si k ní cestu. V krajním případě se ten, kdo na sebe bere rodičovskou roli, ocitá během své „intelektuální“ kompenzace v minulosti. Okolí vnímá zkresleně a posuzuje ho z hlediska svých dřívějších zasunutých zábran. Proto je pro něj obvykle důležité, aby měl za všech okolností pravdu, popř. aby byl zahrnován projevy uznání. Pravděpodobnost, že se mu jich dostane, je dost vysoká, protože se většinou ztotožňuje s konvencemi a znormovanými rolemi, resp. s kolektivními představami o jedinečném postavení vědy, která pouhým skládáním faktů dochází ke své vědecké výlučnosti. Velmi často se tento jedinec ocitá mimo realitu, neboť charakteristikou hraničního skeptika je uzavřená mysl. Např. spolek skeptiků Sisyfos symbolicky představuje kompenzace individuálně získaných nedostatků z minulosti, která na kolektivním nevědomí spojuje stejně „postižené“ jedince. Tím vlastně potřebují soupeře anebo „partnery“, kteří jim tuto kompenzaci umožní a vůči nimž mohou hrát rodičovskou roli, aby je mohli kárat, napomínat a povýšeně se usmívat nad názory, které nezapadají do jejich vědeckého kodexu vytvořeného vědeckým myšlení doby.

Agresivita je zde mnohdy otevřená, je to typ „intelektuální agresivity“ ve smyslu: „Kdo vy jste? Co jste studoval?“ Jen samotná tato rétorika vás odsouvá do pozadí. Když např. konvenční vědec řekne, že UFO neexistuje, že by to dávno věda zjistila, zcela jistě víte, že máte před sebou druh učence, který tento jev nikdy nestudoval a ani studovat nebude, a je na to dokonce hrdý. Je to role „rodiče“, který chce své „děti“ vychovávat přísně podle svých představ a podle momentálních konvenčních měřítek doby. Neustálá snaha vyvracet či napadat astrology, ufology apod., vypovídá o nutkavém stavu. Je tím zakryta neurotická potřeba pravidelně, s jistou dávkou arogance připomínat veřejnosti – „svým dětem“ – nadřazenost a intelektuální odstup od tzv. „šarlatánů všeho druhu.“ Vymezováním teritoria si tací tvoří „hřiště“ – prostor, kde by si nerušeně mohli stavět pískové zámky vědy. Odhánění z pískovišť cizích „dětí“ probíhá z úzkosti nad zbouráním pískových hradů někým jiným. Logická klamnost je i zde alegorická a je vidět v pískových zámcích, které představují celoživotní díla a názory. Předpoklad pevných základů je oním logickým mámením, symbolizovaným křehkým hradem z písku. Aby se nemohly tyto „pevné základy“ sesypat, existuje výrazná snaha pravidelně popularizovat vědu, aby bylo přece navýsost jasné, kdo tu má pravdu. Posiluje se tím „imunitní systém“ vědy pravidelným „očkováním“ proti „pavědám“ – alternativním teoriím.

Extrémistický skepticismus je mnohdy přímo řízen, objednáván a hojně podporován, aby pomalu ubíjel alternativní myšlení, které topornou vědeckou komunitu ohrožuje na životě.

«

Subjekt 3

Je teoretický vzorový potenciál, ke kterému se lidé buďto více přibližují, nebo vzdalují. Říká se tomu střízlivé mínění. Jedinec je pak schopen funkci myšlení a intuici více či méně sladit s vnímáním a cítěním. Je více schopen vyvážit inferiorní (tj. podprůměrné) a prioritní funkce, protože se nenalézá v extrémních polohách. Může obsahy různých informací zhodnocovat pluralitně. Může zde být typ vědce s otevřenou myslí. Jsou schopni ověřovat fakta z obou stran, zvláště ta, která unikají akademickému světu, aniž by se arogantně vůči nim vymezovali či apriori stavěli jako k fámám, pavědám apod. Dokáže z nich sestavit smysluplný řetězec, který do celé mozaiky zapadá. Potíže mu ovšem může dělat problém vymezení a prosazení. To je však otázka individuální.

«

Paradox skeptikova pexesa

Vy víte, že určitý obrázek je vždy totožný s jiným, přestože jej nevidíte, neboť jsou všechny obrázky čelem ke stolu. Postupným odhalováním víte, že jste takový obrázek již viděli a zjistíte, kde ten totožný leží. Třídíte informaci a vyhodnocujete. Tušíte souvislosti. Skeptik neví, kde takový obrázek leží, ani to nepředpokládá, protože netuší souvislosti. Informace, kde leží totožný obrázek, jej nezajímá, protože si myslí, že druhý takový neexistuje. Existovat nemůže, protože jej jednoduše nevidí.

«

Paradox naivistického pexesa

Takový se domnívá, že všechny obrázky musejí být stejné.

Text: © 2017 Karel Rašín

Exopolitika.cz

(Autor řadu let studoval dílo C. G. Junga a Alfreda Adlera, a to především v souvislosti s

astropsychologií a hlubinnou psychologií.)

«

Poprvé publikováno na Exopolitika.cz – 11. června 2017